Česko-čínská politika - 4. 2. 2018.

Česko-čínská politika.

Čína je rostoucím ekonomickým, politickým a vojenským gigantem východní Asie a celého světa. Vrátila se na tuto svou pozici po dvou stech letech oslabení a rozvratu, kterým trpěla za posledních císařů, republiky i maoistické diktatury. 7. Republika žádá důsledně pragmatické a ekonomické vztahy s Čínou, které budou vyrovnané, oproštěné od patosu a podlézání, stejně jako od lživé propagandy.

Tato propaganda musí být, ale setřena oboustranně. Odmítáme, jak báchorky o utlačovaném Tibetu, který před příchodem Číny nebyl žádným citlivým rájem, ale brutální otrokářskou teokracii, tak falešné sliby o desetimiliardových investicích, které k nám spadnou po jedné, či dvou návštěvách v Číně. Oproštění se od havlistických lží, i vyjednání solidních investic, oboje je proces, který bude trvat celé roky.

Na druhou stranu, nebudeme Čínu malovat na růžovo. Není komunistickou totalitou, ale je to korporativistický a oligarchický kapitalismus, je to režim, který se dopouští masivní průmyslové a technologické špionáže, a tím si udržuje náskok nad svými sousedy. Proto, pokud máme být schopni lépe vyjednávat s Čínou, ochránit naše vlastní investice, patenty a technologie, tak musíme v první řadě spojit své síly s dalšími zeměmi Visegrádu, stejně jako jasně vymezit spolupráci s Čínou.

 

 Politické kroky.

·         Žádáme svolání společného summitu Visegrádu a Čínské lidové republiky, který povede k vyjasnění a korigování vztahů mezi našimi zeměmi.

·         Odmítnout podporu veškerým lidskoprávním hnutím v Číně a různým exportérům demokracie.

 

Ekonomické kroky.

·         Žádáme plnohodnotné zapojení České republiky, zemí Visegrádu a Trojmoří do čínského ekonomického mega-programu „Nová hedvábná stezka“.

·         Chceme vytvoření permanentního visegrádsko-čínského obchodního a podnikatelského fóra.

·         Chceme, aby Česká republika, stejně jako Polsko, Německo, Velká Británie, či Francie, vstoupila do Asijské banky infastruktury a investic.

·         Podporujeme zřízení zvláštních technologických a ekonomických zón s daňovým zvýhodněním pro čínské firmy na území ČR a žádáme stejné možnosti pro české podnikatele a investory v Číně.

·         V rámci diverzifikace zahraničního obchodu podporujeme navýšení exportu do Číny z 1,3% (k r. 2017) na 5% (navýšení ze současných 51 mld. Kč na zhruba 200 mld. Kč).

 

Bezpečnostní kroky.

·         Zřízení specializovaného oddělení kontrašpionáže zacíleného výhradně na Čínu a na ochranu investic a technologií proti čínské průmyslové a technologické špionáži.

·         V případech průmyslové, technologické a jiné špionáže ze strany Číny, koordinovat postup s ostatními zeměmi Visegrádu a Trojmoří, kupř. prostřednictvím hromadné žaloby a arbitráže u mezinárodních soudů a organizací.

 

 7. Republika.

 

Naše africká politika - 7. 1. 2018.

Naše africká politika.

Česká republika, a to ani ta 7., nemá ambice na to měnit situaci v Africe. Netrpíme mesiášským komplexem jako levičáci a humanitární aktivisté, Afričané se musí se svou situací poprat sami a sami dosáhnout výsledků. To však neznamená, že se k otázce Afriky a postojů vůči africké otázce nebudeme vyjadřovat.

Imigrační politika vůči Africe.

7. Republika důsledně odmítá liberální imigrační politiku vůči africkým zemím. Chceme tvrdé restrikce na ekonomickou imigraci z afrických států, pokud možno úplné uzavření hranic ekonomické imigraci. Důvody jsou dva, zaprvé, ekonomičtí imigranti z těchto států se nedokáží přizpůsobit, zadruhé, jejich vlastní odchod škodí jejich zemím, tedy odmítáme jejich imigraci i z humanitárních důvodů vůči zemím, ze kterých odcházejí.

Přijímáme možnost uprchlictví z Afriky, pokud se to týká pronásledovaných křesťanských a židovských afrických komunit, ale i v takovém případě budou muset projít důslednou bezpečnostní prověrkou.

 

 Jakou pomoc?

Žádnou. Afrika nepotřebuje pomoc, ale příležitosti a kooperaci v podobě ekonomických vazeb a investic do hospodářství, jak to dokazuje model africko-čínské spolupráce, kdy Čínská lidová republika a její hospodářské investice toho udělají za rok pro celou Afriku více, než všechna humanitární pomoc za poslední desítky let. Čínské investice rozvíjejí africkou dopravní i energetickou infrastrukturu, podnikatelské prostředí, zlepšují sociální a hospodářskou situaci a stabilizují regiony. Naposledy úspěšnou podporou převratu proti zkorumpovanému a upadajícímu režimu Mugabeho v Zimbabwe.

Aby bylo tohoto dosaženo, chceme vytvořit společné podnikatelské a investiční fórum Visegrádu a Africké unie. Jako další krok identifikujeme takové státy Afriky, se kterými lze spolupracovat a to podle kritérií jako je náboženské smýšlení obyvatel, stabilita, míra korupce, míra zločinnosti, hrubý domácí produkt na hlavu a další parametry. Na základě těchto parametrů identifikujeme Botswanu, Gabon, Namibii, Seychely a Mauricius jako státy vhodné ke spolupráci a obchodu.

Ostatní státy jsou buď extrémně zkorumpované, přelidněné, zaostalé, ovládané islámem nebo rozvrácené a není možné s nimi ztrácet čas, peníze a zdroje. Těchto pět afrických států bude mít výhradní postavení v naší politice vůči Africe, ale jen po tu dobu, dokud budou schopni splňovat výše uvedená kritéria.

 

Africké instituce.

Afrika má několik významných společenství a institucí. My odmítáme jejich existenci, protože se mohou stát potenciální hrozbou pro evropskou civilizaci. Pokud by se například Africké unii podařilo úplné sjednocení afrických států a upadla by pod vliv mocné Organizace islámské konference, či by byla ovládnuta jednotlivými strategickými muslimskými státy Afriky, byla by významným nepřítelem Atlantické civilizace.

7. Republika nebude udržovat žádné kontakty s Africkou unií jako organizací a bude se snažit prostřednictvím diplomatického a hospodářského tlaku na menší státy a kooperací s těmito zeměmi, zabránit totálnímu sjednocení afrického kontinentu, který by se následně stal spojencem Organizace islámské konference.

Neodmítáme ovšem spolupráci a obchod s lokálními partnerstvími, jako je např. Jihoafrická rozvojová komunita, Východoafrické společenství, či Ekonomické společenství středoafrických států, dokud se tyto společenství nebudou pokoušet o kontinentální unifikaci.

Rovněž žádáme mezinárodní společenství, aby vyhlásilo úplné embargo na všechny africké státy, které jsou členy Organizace islámské konference.

 

My a Společenství nezávislých států - 10. 12. 2017

Zahraniční politika 7. Republiky – SNS.

Tento text je prvním ze série textů na téma zahraniční politiky 7. Republiky ve vztahu k jednotlivým blokům státům. První text se bude zabývat Společenstvím nezávislých států, jeho současnými a bývalými členy, tedy někdejším Sovětským svazem a jejich postavením vůči budoucí 7. Republice.

Společenství nezávislých států.

Společenství nezávislých států, dále jen SNS, vzniklo na základě Bělověžské dohody v prosinci 1991, bezprostředně před rozpadem SSSR. Dnes je to volné společenství 9 členských a 2 přidružených států. Jsou jimi Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. Přidruženými členy jsou Turkmenistán a Ukrajina. Jde o společenství a trh o síle 282 miliónů obyvatel na rozloze 20 miliónů kilometrů čtverečních. Je to oblast s liberalizovaným hospodářstvím, silným úbytkem obyvatelstva a stagnujícím růstem, která balancuje mezi prozápadní orientaci (Ukrajina) a proruskou (Bělorusko). Nejsou v něm zastoupeny baltské státy, které byly okupovány sovětskou mocí.

 

Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (dále CSTO) se svým členstvím do velké míry kryje s SNS, byť je o něco menší a taky má pozorovatelské členy, kteří nebyli součástí SSSR. Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán jsou plnými členy, zatímco Afghánistán a Srbsko jsou pozorovatelé. Ázerbájdžán, Gruzie a Uzbekistán opustili CSTO.

Reálnou vojenskou sílu v této alianci představuje, jen Rusko, a proto není CSTO příliš přikládána váha. Stejně tak jí nebudeme přikládat váhu ani my, ale zmínit ji musíme.

 

Eurasijská ekonomická unie.

Jestli se o něčem v posledních letech v souvislosti s Ruskem taky mluvilo, a rozhodně více, než o CSTO, tak je to Eurasijská ekonomická unie. EEU vznikl paradoxně jako nápad, nikoliv Ruska, ale kazašského presidenta Nazarbájeva. Jde o ekonomickou a obchodní unii, která ovšem trpí podobným nedostatkem jako CSTO. Drtivá většina obchodu, služeb a hospodářský zdrojů pochází z Ruska. Obchodní a ekonomickou unii uznáváme jako dobrý princip spolupráce, ale tady jde o nerovnou spolupráci chudých, bývalých sovětských republik s mocným Ruskem.

Odmítáme, jakoukoliv myšlenku na členství v EEU, ale neodmítáme obchodní partnerství. EEU často funguje na principu gastarbeiterů odjíždějících z chudších republik do Ruska za prací. Navíc členství v EEU se stalo hlavním kamenem úrazu mezi Ruskem a porevoluční Ukrajinou, kdy se Ukrajinci rozhodli jít západní cestou, jakkoliv přináší úpadek.

 

Ruská federace.

Postoj k Rusku bude nejzásadnější, protože představuje nejsilnějšího hráče Společenství nezávislých států a CSTO. Ruskou federaci vnímáme jako přirozeného obchodního partnera i přirozeného nepřítele naší suverenity. Jde o dvojakou roli, kterou bylo Rusko přinuceno přijmout pod tíhou dějinných okolností, a my se tomu taky musíme přizpůsobit. Náš postoj k Rusku musí být jasný – nejsme služebníci Ruska, ale ani nemáme zájem na tom vyvolat Třetí světovou válku s Ruskem.

Musíme tedy s Ruskem obchodovat, investovat do Ruska, zajistit našim podnikatelům odbyt na ruském trhu s pomocí konkurenceschopných českých výrobků a zároveň musíme chránit naše technologie proti případným krádežím, musíme omezit vliv Ruska v Česku a musíme udržovat pevné spojenecké vazby se státy, které jsou suverénně vyhraněné vůči Rusku, zejména s Polskem.

 

·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Uznáváme anexi Krymu ze strany Ruska. Stažení Ruska už ničemu nepomůže.

 o   Žádáme odchod cizích vojenských poradců z Ukrajiny a ukončení veškeré podpory separatistickým republikám.

 o   Žádáme zatčení válečných zločinců, kteří se dopouštěli zločinů proti civilistům a zajatcům.

 o   Žádáme důsledné bezpečnostní prověření ruského diplomatického personálu na velvyslanectví v Praze.

 o   Žádáme snížení celkového počtu ruského diplomatického personálu na přiměřenou úroveň (počet pracovníků amerického velvyslanectví).

 

·         Ekonomické kroky

 o   Podporujeme užší spolupráci a obchod mezi českými a ruskými podnikateli. Za tímto účelem podporujeme česko-ruské podnikatelské fórum, které bylo spuštěno v Jekatěrinburgu presidentem Zemanem.

 o   Chceme navýšení exportu do Ruska v rámci našeho hospodářského programu diverzifikace zahraničních partnerů. Chceme dosáhnout 6% úrovně podílu Ruska na exportu, tedy zhruba exportu v hodnotě 165 mld. Kč.

 o   Chceme snížení energetické závislosti na Rusku prostřednictvím nalezení alternativních cest dopravy plynu a ropy z USA, či jiných zemí a prostřednictvím postupného rozvoje obnovitelných zdrojů energie.

 

Ukrajina.

Ukrajina o svoji nezávislosti na Rusku bojuje už dlouhé dekády. Společná historie Ruska a Ukrajiny, která je dlouhá přes tisíc let, je poznamenána řadou sporů, válek, nepokojů a především masovými zločiny stalinismu a genocidou hladomoru ve 30. letech 20. století. Nelze tyto historické faktory přehlížet. Byly to projevy ruské imperiální moci. Na druhou stranu je nutné, aby se ukrajinský národ pokusil ubránit, to co mu z jeho země, ještě zůstalo.

Krym je ztracen a jeho anexi ruským impériem uznáváme, jakkoliv nám to není příjemné, na druhou stranu surovinově bohaté oblasti východní Ukrajiny ztraceny nejsou, a proto vyjadřujeme ukrajinskému státu plnou podporu v obraně své územní integrity na Doněcku a Luhansku. Také vyzýváme Ukrajinu k zrovnoprávnění ruštiny a ukrajinštiny, aniž by ustoupila od tlaku na proruské separatisty.

Rovněž, ale odmítáme uznat ultrapravicovou banderovskou reprezentaci v ukrajinské politice, která je překážkou na cestě k míru. Žádáme rozpuštění ultrapravicových paravojenských sil, které jsou v nepřátelském poměru k našemu polskému spojenci. Schvalujeme kroky ukrajinské vlády proti bývalému gruzínskému presidentu Michailu Saakašvilimu.

V případě střetu mezi Ukrajinou a Polskem budeme stát na straně polských spojenců.

 

·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Plné uznání svrchovanosti Ukrajiny na Doněcku a Luhansku.

 o   Plnohodnotné sankce proti separatistickým republikám.

 o   Dohoda o spolupráci a společné obraně mezi ČR a Ukrajinou.

 o   Společná vojenská cvičení AČR a ozbrojených sil Ukrajiny.

 o   Tlak na oslabení ultrapravicových a banderovských bojůvek.

 o   Přijetí odpovědnosti za Čechy žijící na Ukrajině.

 o   Důrazně vyzýváme ukrajinský lid, aby nevstupoval do vojenského paktu NATO a do Evropské unie. Takové rozhodnutí by mohlo mít nedozírné následky pro všechny strany.

 ·         Ekonomické kroky:

 o   Dohoda o volném obchodu s Ukrajinou.

 o   Zřízení ekonomického konzulátu.

 o   Navržení a realizace zvláštní ekonomické zóny v oblasti Zakarpatské Ukrajiny.

 o   Navýšení exportu na 3% celkového podílu (82,5 mld. Kč)

 o   Realizace společných energetických a hospodářských projektů.

 o   Efektivnější začlenění ukrajinských imigrantů do hospodářského života v ČR.

 

Bělorusko.

Oproti jiným státům došlo v Bělorusku po rozpadu SSSR k reverzu politiky a hospodářského vývoje. Divoká privatizace a tunelářství bylo zastaveno a byla nastolena pevná vláda presidenta Lukašenka, která trvá, až do dnes. Nehodláme se míchat do vnitřních záležitostí Běloruska a uznáváme právo Běloruska jít si vlastní cestou, která je především pragmatická. Zejména v posledních letech, kdy president Lukašenko cítil ohrožení svrchovanosti a nezávislosti Běloruska spíše z východu, než ze západu.

 

·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Nepodporovat a odsoudit běloruské disidentské hnutí.

 o   Podporovat možnost pozorovatelského členství Běloruska v Trojmoří.

 o   Odmítnutí sankcí vůči Bělorusku.

 ·         Ekonomické kroky:

 o   Dohoda o volném obchodu.

 o   Podpora českých firem v běloruských zónách volného obchodu.

 o   Zřízení ekonomického konzulátu.

 o   Hospodářská spolupráce v energetické oblasti.

 o   Plnohodnotná hospodářská spolupráce.

 o   Navýšení exportu na 2% celkového podílu (55 mld. Kč).

 

Kazachstán.

Kazachstán představuje mezi muslimskými a postsovětskými státy unikátní příklad vyspělé, efektivní a diverzifikované ekonomiky s fungujícím politickým systémem. Zemi, které se podařilo vybalancovat spojenectví mezi USA a Ruskem a stát se regionální ekonomickou mocností, která oproti jiným středoasijským a blízkovýchodním státům není zmítána chaosem a destrukcí. Naopak je velice prosperující a stabilní zemí.

 ·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Tlačit na kazašskou vládu, aby opustila šariatské zákony, z nichž některé v Kazachstánu platí.

 ·         Ekonomické kroky:

 o   Podporovat pozici Kazachstánu jako potenciální hospodářské křižovatky mezi Evropou a Asii.

o   Podporovat české investice v Kazachstánu.

o   Přizvat kazašské podnikatele jako pozorovatele a přidružené partnery k česko-ruskému podnikatelskému fóru.

 o   Dosáhnout 0,5% podílu exportu do Kazachstánu (14 mld. Kč).

Arménie.

Arménie patří mezi nejstarší křesťanské země a byla po staletí vystavena útisku a vraždění ze strany muslimských států. Musí být tedy našim přirozeným partnerem a spojencem na Kavkaze. Spojencem proti panturkickým a islámským výbojům. Patří mezi ty bašty křesťanství a evropské kultury v sevření islámu, které je nutné chránit před zničením, a které zároveň mohou být naší cestou na zpřístupnění různých trhů, v tomto případě kavkazského trhu.

 ·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Podpora územních nároků Arménie na Náhorní Karabach.

 o   Odsouzení azerské agrese proti Arménii.

 o   Uznání vyvražďování Arménů Turky za genocidu.

 o   Všestranná podpora arménským ozbrojeným silám.

·         Ekonomické kroky:

 o   Vytvoření „Česko-kavkazského podnikatelského fóra“, jehož zprostředkovatelem by byla Arménie.

 o   Růst přímých zahraničních investic ČR do společných projektů v Arménii.

 o   Dosáhnout 0,25% podílu exportu do Kazachstánu.

Ázerbájdžán.

Ázerbájdžán je pravým opakem Arménie. Představuje nebezpečnou směsku šíitského islámu, kdy je potenciálním spojencem Iránu a turkické národní identity, kdy je potenciálním i reálným spojencem Turecka. Turecko vyzbrojovalo a cvičilo azerskou armádu, podporovalo Ázerbájdžán v jeho agresivních výpadech proti svobodné Arménii.

 ·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Žádáme okamžité stažení Ázerbájdžánu z okupovaných oblastí Náhorního Karabachu.

 o   Žádáme vznik demilitarizovaného pásma mezi Ázerbájdžánem a arménským územím.

 o   Žádáme ukončení vojenské podpory Ázerbájdžánu ze strany Turecka.

 ·         Ekonomické kroky:

 o   Podporujeme sankce proti ázerbájdžánskému režimu.

o   Žádáme okamžité ukončení vývozu zbraní a munice z ČR do Ázerbájdžánu.

 

Tádžikistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán.

Čtyři jmenované státy mají společné, několik věcí – islámské státy zmítané politickou nestabilitou, či diktaturami, kde se nepovedla ekonomická transformace a situace je tam horší, než byla v Sovětském svaze. V některých z nich proběhla občanská válka, či stále probíhají občanské nepokoje. Nechceme rušit fungující kontrakty a hospodářskou spolupráci mezi ČR a těmito čtyřmi středoasijskými republikami, ale nebudeme se na ně soustředit, přinejmenším ne do doby, než bude eliminován vliv radikálních islámských hnutí napříč tímto teritoriem.

 

Moldavsko.

Moldavsko je rumunsky hovořící stát, který vznikl v důsledku sovětského imperialismu. Byl odtržen jako Besarabie a Bukovina od Rumunska a dnes je rozdělen vnitřními etnickými a jazykovými spory, které jsou dědictvím ruské nadvlády. Většina země je pod kontrolou legitimní moldavské vlády, která se snaží udržovat suverénní politiku vůči všem světovým mocnostem, ale východní část Moldavska je tzv. Podněsterská moldavská republika, která je ruským nožem na krku Moldavska. Jde o separatistickou, fakticky nezávislou, republiku ovládanou starými strukturami zhroucené sovětské nomenklatury.

 ·         Politické a bezpečnostní kroky:

 o   Podpora územní integrity Moldavska.

 o   Zrovnoprávnění místních jazyků.

 o   Znovu začlenění Podněstří do Moldavska.

 o   Vyzýváme Moldavsko, aby nevstoupilo do Evropské unie a NATO.

 o   Autonomní status Podněsteří na základě lidového referenda.

 ·         Ekonomické kroky:

 o   Dohoda o volném obchodu.

 o   Transformace sporného Podněstří v zónu volného obchodu.

 

7. Republika.

 

Trojmoří - budoucnost Evropy - 1. 10. 2017.

Situace v Evropě se velice zhoršuje. V mnoha ohledech je kritickou, a to zejména v otázkách migrační, finanční, bezpečnostní a národní krize, v otázkách geopolitických střetů mezi evropskými velmocemi a parcelování východoevropských národů, včetně našeho národa.

 

Po stovky let je našim národům vnucováno, že jsme „malými národy“, ale malý národ je jen takový, který se za malý národ považuje. Jsou Izraelci, Singapuřané, či Švýcaři malými národa? Bezvýznamnými a nucenými klanět se té, či oné velmoci? Ne, jsou to národa, které si získali své postavení a uhájili ho, tak jako si ho konečně musíme získat i my, Češi, Slováci, Maďaři, Poláci, národy Pobaltí, Černomoří a Jadranu.

 

Mentalita, kterou nám vnutil Němec a Rus je natolik silná, že český politický diskurs není schopen uvažovat jinak, než v linii proněmecké, či proruské a podobně i český národ. Buď se máme stát protektoráty „vyspělého Západu“ (tedy Německa), nebo „slovanských bratří“ (tedy Kremlu). Oboje je nesmysl a oboje nás vede na porážku.

 

Mezimoří – základ Trojmoří.

Roku 1918 skončila První světové válka. V Rusku nastupoval bolševismu, který později vedl ke zrodu sovětského impéria, a Německo bylo na kolenou, ale jen blázen věřil, že se Německo poučí ze svých chyb a nebude se opět snažit uchvátit celou Evropu. Mezi ty naivní blázny rozhodně nepatřil maršál Jozef Pilsudski, velitel polské armády. Myšlenka Mezimoří, federace východoevropských států, vycházela z myšlenky Polsko-litevské unie, která byla konfederací polského království a litevského velkovévodství. A tato unie držela dlouho na uzdě ruský, švédský i pruský expansionismus, už jen svou vlastní existencí, která zabraňovala těmto velmocem uchvátit východní Evropu. V době své největší slávy Polsko-litevská unie přivodila nejničivější porážku nejmocnějšímu islámskému impériu – Osmanské říši v bitvě u Vídně. Tento stát, který existoval jako suverénní moc našich východoevropských národů po více, než 220 let, má být našim vzorem, protože právě dnes, pokud chceme udržet svou nezávislost, musíme obnovit tento koncept.

Mezimoří se nepodařilo ustanovit, kvůli vítězství bolševismu v Rusku, odporu západních velmocí a tehdejší rozhádanosti „malých národů“. Za Druhé světové války byl opět pokus Mezimoří vybudovat, ale tentokrát byl tento pokus zlikvidován Stalinovým agentem, Edvardem Benešem, který odmítl plán generál Sikorského, s tím, že „Sovětskému svazu se dá věřit.“ Za tuto „víru“, která byla určitě tučně zaplacena Moskvou, naše národy zaplatili obrovskou daň.

Je nutno říci, že pouhých 20 let po neúspěchu Pilsudského prvního pokusu o Mezimoří, všechny státy, které navrhoval za členy Mezimoří se stali oběťmi agrese Německa, nebo Sovětského svazu. Jediné Finsko dokázalo z těchto států uhájit svou suverenitu. Všechny ostatní se stali opět otroky pangermánského režimu, či bolševických ambicí. Vznik Mezimoří by s naprostou jistotou zabránil triumfálnímu vzestupu a expansi nacismu i komunismu.

 

Současností je Trojmoří!

Myšlenka Trojmoří se začala objevovat jako reakce na obrození polské státnosti za současné vlády Práva a spravedlnosti, jako reakce na absolutní rozvrat Evropské unie a jako reakce na ruský expansionismus. Polsko a ostatní východoevropské národy si moc dobře uvědomují situaci. Jsou závislé na ruských surovinách a na německé politické moci a vědí, že když půjde do tuhého, Němec se s Rusem domluví a společně si rozdělí naše národy, jako už to udělali mnohokrát v historii. Tomu má zabránit vznik Trojmoří, suverénního společenství 11 států střední a východní Evropy.

O významnosti a důležitosti Trojmoří hovoří i fakt, že ideopolicie českého veřejnoprávního prostoru, stejně jako čeští politici a vazalové eurosvazu na Trojmoří nadávají.

Za Trojmoří se postavil Donald Trump a Spojené státy americké, které se mohou stát partnery nové Evropy, protože právě Trojmoří se stane novou Evropou.

Toto společenství už nyní razí racionální politiku rozvoje vnitřní infrastruktury skrze ustanovení trojmořské dálnice Via Carpathia a diverzifikaci surovinových zdrojů výstavbou terminálů a plynovodů na zkapalněný plyn ze Spojených států amerických a jiných zemí, aby se oslabil vliv a dominance ruského surovinového impéria.

První summit Trojmoří byl v roce 2016 v Chorvatsku, letos ve Varšavě a příští rok bude v Bukurešti.

Tento text Vám předkládá vizi, jak by mělo Trojmoří existovat a fungovat podle 7. Republiky, která tuto myšlenku hájí a podporuje už řadu měsíců.

 

Jaké Trojmoří? Konfederované.

Přestože původní vize maršála Pilsudského počítala s Mezimořím jako federativním státem, nepovažujeme federace v současné době, a vzhledem k tomu, co předvádí Evropská unie při svých federalistických snahách, za nejvhodnější řešení. Mnohem vhodnějším řešením je konfederace. Trojmořská konfederace svobodných národů a národních států.

V první řadě vysvětlení rozdílu mezi federací a konfederací. Federace je stát s unitární vládou složený z řady států. Federací jsou USA, federací je Rusko, Argentina a řada dalších států. Určitou formou federace je i Německo a o federaci usiluje Evropská unie a její byrokracie.

Konfederace je stát složený ze suverénních států, které mají vlastní politické představitele, vlastní prezidenty, parlamenty, krále a jiné symboly moci, vlastní struktury, vlastní politickou orientaci a nejsou svázány unitárním vedením z jednoho centra. Evropská unie začínala jako konfederace, ale špatně vymezená a utrhla se ze řetězů, aby se dnes stala federálním režimem v režii Německa. Švýcarsko se naproti tomu stalo tím čím je, suverénním a svobodným státem, jako konfederace kantonů, přestože dnes je federací.

Trojmoří jako federace nemůže nikdy existovat a fungovat, protože by se stalo okamžitě, to co se děje nyní v Evropské unii. Jedna země by se stala dominantním centrem a všechny ostatní by jí sloužily. Naproti tomu Konfederace zajistí potřebnou míru suverenity, nezávislosti a zároveň sebeobrany a ekonomické spolupráce mezi rozdílnými národy a státy. Většina federací světa se konstituovala jako federace jednotných národů (USA, Německo, Latinská Amerika) a národů podřízených (Ruská federace jako federace Rusů a jim podřízených republik).

Pro fungování Trojmořské konfederace musí existovat systém principů, které jasně a rigidně vymezí její postavení.

 

Základní svobody

Svoboda pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu.

       Základní kooperace tržního prostředí umožní posílit vazby mezi státy Konfederace.

Sebeobrana

Napadení jednoho státu Konfederace je napadení všech států.

      Nepůjde o klasickou vojenskou alianci, ale o to, že státy Konfederace budou v otázce bezpečnosti považovat veškerá území Konfederace za svá.

Zahraniční politika

Jednotná zahraniční politická linie Konfederace, která zajistí suverenitu.

       Ministerstvo zahraničních věcí Konfederace bude zajišťovat linii podle potřeb obrany a suverenity Konfederace.

        Vlastní imigrační politika jednotlivých států Konfederace.

Konfederální armáda

Společné ozbrojené síly.

        Dělba práce podle ekonomických zdrojů jednotlivých států.

      V čele armády bude stát generální štáb Konfederace, jehož náčelník bude určován Radou konfederace.

Rada Konfederace

Jediný a občany přímo volený vrcholný orgán Konfederace.

     Počet poslanců Rady konfederace za každý jednotlivý stát se bude odvozovat od výše obranných výdajů a hrubého domácího produktu na hlavu, aby se předešlo hegemonizaci.

      Předseda Rady Konfederace bude přímo volen a předsednictví bude rotovat mezi všemi státy Konfederace.

Žádná centralizace

Vlastní politika.

         Žádné aparáty neziskových organizací.

     Žádné centralizované orgány jako je Evropská komise.

        Žádná narůstající byrokracie.

         Žádná společná měna.

         Žádný společný jazyk.

         Žádný společný rozpočet, krom vojenského rozpočtu.

         Žádné dotace.

      Žádná společná vnitřní, zemědělská a jiná politika, která není výše uvedená.

         Žádný „soud Konfederace“.

Ústava

Ústava garantující:

          Možnost okamžitého odchodu

          Přísnou neměnnost ústavy

          Deklaratorní zákaz centralizace

 

Tyto výše uvedené svobody budou shrnuté v Ústavě Konfederace, která bude muset být odsouhlasena, nejen národními parlamenty a vládami, ale i občany. Aby Trojmoří mohlo fungovat, musí být projektem podporovaným svými národy, aniž by tato podpora vycházela z úplatků, lží a propagandy, jako je tomu v případě Evropské unie.

Můžete položit otázku: A co předejde centralizaci? Když EU vznikla jako konfederace, proč by se stejný horor, který nastal v EU, nemohl opakovat v Trojmoří?

Odpověď je jednoduchá. Jsou dvě pojistky. Zaprvé, ústava Konfederace, která vše jasně vymezí a bude prakticky nemožné ji změnit. Její změna bude podmíněna referendy ve všech zemích Konfederace, společně se schválením všemi parlamenty a všemi hlavami států. Zadruhé, neexistence výkonného orgánu, který představovala v EU Evropská komise. Byla to právě Evropská komise, která změnila Evropskou unii v diktaturu s jednotnou měnou, jednotnými orgány moci a dalšími centralizačními prvky. V Trojmoří žádné výchozí podmínky k centralizaci nebudou.

Jednota bude zachována pouze v otázce: obranné a zahraniční politiky a vnitřní svobody pohybu a volného trhu. Tedy bez eurodotací, bez zemědělských kvót, bez soudních stížností, výhružek a vydírání.

Stejně tak neříkáme, že Trojmoří musí jistojistě fungovat. Možná bude fungovat skvěle a stane se novou mocností Evropy, a možná ani nevznikne. Co, ale víme, jistě je, že určitě nevznikne, pokud budeme říkat, že to nejde. A víme i to, že když se naposledy východoevropské a středoevropské národy rozhodli nejít do takového projekty, všechny za to zaplatili svou nezávislostí a svobodou. A víme i to, že tisíce kverulantů si na všechno stěžují, ale nemají vlastní alternativu, a my tu alternativu předkládáme, jakkoliv nedokonalá může být.

7. Republika.

 

Boj s německým útiskem - Náš postoj k Německu

Jeden a půl tisíce let historie našeho národa je historií boje mezi českým slovanským lidem a germánskou agresí, usilující o dominanci nad českým prostorem. Náš český národ se snaží pod náporem Germánů přežívat, a nejen to, má i povinnost pomáhat držet německý živel na uzdě. Živel, který uvrhl svět do dvou světových válek, a dnes řídí islamizaci Evropy, masovou migraci a destrukci národní kultury našich národních států. To vše činí ve prospěch pangermánské ideologie, která, jak již řekl Adolf Hitler, je výborně kompatibilní s islámem.

Text nastiňuje poměr 7. Republiky k německé otázce, její historii a budoucnosti. K tomu, o co usilujeme, co kritizujeme, co a proč chceme změnit. Právě střet mezi českým národním státem a germánskými státy na Západě, je jednou z principiálních podstat české státnosti.

Historie našeho nekonečného boje

Tento nekonečný boj trvá od doby, kdy se první český Slovan setkal s prvním Germánem. Národy se rodí z krve, ohně a železa, což platí i o českém národu.

Roku 623 povstali Slované v našich zemích proti krutosti Avarů. Franský kupec Sámo dorazil do Čech, i s výzbrojí pro vzbouřené Slovany. Pomoc byla dostatečná, aby svrhla tyranii Avarů. Avaři byli vyhnáni a vznikl první slovanský stát Sámova říše, který byl kmenovým. Stal se inspirací pro Slovany zotročené v Polabsku a tak se stal i hrozbou franskogermánskou říši. Došlo k bitvě u Wogastisburgu, kde českoslovanské kmeny rozdrtili Germány útočící na naše území. Porážka byla tak ničivá, že se z ní franský král Dagobert nevzpamatoval a Slované vpadli do jeho zemí. Slovanští vazalové v Polabsku vypověděli službu Dagobertovi a připojili se k nám. Horší potupa frankogermánských agresorů už nemohla být.

Nebudu se věnovat, každému konfliktu v dějinách českogermánských, protože by to vydalo na tisíce stran. Vyberu jen nejdůležitější události.

Velkomoravská říše zažívala nepřetržité zásahy Východofranské říše do jejích vnitřních záležitostí. Ta vyvolala občanské války, oslabila Velkomoravskou říši, až nakonec podlehla cizím nájezdům, ale dokázala zastavit germánskou expanzi do našich zemí.

V první polovině 9. století bylo Českomoravsko čtyřikrát napadeno Germány. Většinou náš národ zvítězil, ať už porážkou Karla Velikého u Canburgu, odražením Ludvíka I. Němce, nebo rozdrcením germánských vojsk Svatoplukem v roce 864.

Uplyne doba, kdy Čechy jsou pod vlivem Německa, a ocitáme se v roce 935. V roce počátku skutečné české státnosti pod vládou dynastie Přemyslovců na území dnešních Čech. Toho roku se Čechy nacházejí v občanské válce způsobené velmoži, ignorované slabým Václavem. Během jeho panování se území Přemyslovců hroutí. Václav je věrným platičem tributu německému králi Jindřichovi, což s neschopností zjednat pořádek vede k ideálnímu stavu pro Německo. Naše země je osvobozena Boleslavovým převratem. Boleslav se rozhodne napravit poměry v Čechách. Václav je zabit a Boleslav přestává platit tribut. Jindřich je zasažen záchvatem mrtvice a nastalé doby, kdy Německu vládnou regenti, Boleslav mistrně využívá k obnovení pořádku v Čechách. S věrnými vybije všechny válčící náčelníky. Nechá strhnout sídla velmožů, kde zbuduje první česká hradiště. V této době se projevuje jako mistrný hospodář chápající potřebu obchodu a rozvoje měst, razí první české mince a obsazuje kyjevskou obchodní magistrálu, která našemu národu zajistila blahobyt.

Boleslav se střetává s Němci, sestavuje své vazalské vojsko, zajišťuje moc nad celými Čechami a úspěšně odráží útok nového německého krále Oty v bitvě u Míšně. Germánské oddíly poslané proti Čechám jsou vzdor své převaze poraženy, ještě za hranicemi, kde se Boleslav ukáže jako brilantní vojevůdce, tím že Němcům vnutí svou představu boje a místo střetu. Nastává čtrnáct let příměří, kdy Ota řeší občanskou válku ve své zemi. Po čtrnácti letech dojde k plichtě mezi Otou a Boleslavem u místa zvaného „Nový hrad“. Ota obsazuje Nový hrad, bere Boleslavova syna do zajetí, ale Boleslavovi se podaří porazit část Otových vojsk a donutí Otu zasednout k jednání. Ota a Boleslav se stávají rovnocennými partnery, tribut je minimalizován a je ustanovena vojenská aliance mezi Otou a Boleslavem.

Do vzniku Českého království roku 1198 je naše země, ještě nejméně třikrát napadena německými císaři. Dvakrát poražena a jednou zvítězila, když rozdrtila vojska císaře Lothara III. a pobila proněmecké šlechtice.

Tím se dostáváme k největšímu českému králi, Přemyslu Otakaru II. Nastoupivší jako třetí dědičný český král, prokázal všestranností a géniem, že je více svým dědem, prvním dědičným králem Přemyslem Otakarem, než svým otcem, neurotickým opilcem Václavem I.

Celá vláda Přemysla Otakara II. se nesla v duchu pozvednutí národa. Co taky čekat od vládce, který byl z krve francouzských křižáků, českých, uherských a říšských králů a dokonce pravnukem římského-byzantského císaře.

Založil přes padesát měst, včetně Královce postaveného na počest Přemyslova vítězného tažení v Pobaltí. Zahájil rozsáhlou výstavbu infrastruktury, obchodních cest, dosáhl obrovského bohatství, které mu získalo přízvisko „zlatý“, získal moc na úkor odbojné šlechty a ve prospěch rodící se buržoazie a církve. Projevuje jako tolerantní panovník a umožňuje do země příchod heretikům pronásledovaným Němci a Rakušany, ale i Židům, kteří jsou chráněni zákoníkem sepsaným Přemyslem. Rovněž zvýšil těžbu stříbra v Čechách. Předběhl svou dobu a vládl jako osvícený panovník.

Z hlediska dlouhodobé historie, problematickou stránkou Přemyslova počínání bylo zvaní německých kolonistů do příhraničí. Osvědčili se jako talentovaní kolonisté, měšťané a vesničané, kteří zušlechtili takřka neobyvatelné oblasti, ale jejich prapotomci se ukázali být zrádci, kteří vstoupili ve službu Adolfa Hitlera.

Roku 1260 ukončil triumfálním vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu spory o Štýrsko ve svůj prospěch. V té době se Svatá říše římská nacházela ve stavu chaosu, který ukončilo setkání říšských kurfiřtů, kam však nebyl Přemysl Otakar II. pozván, i když byl sám kurfiřt. Roku 1273 kurfiřti volí do čela Svaté říše “římské” nového vládce, prostého žoldáka, chudého Rudolfa Habsburského, jehož působení započne 650 let boje mezi rakouskými Germány a českými Slovany.

Roku 1276 dochází k bitvě mezi skutečným císařem Přemyslem Otakarem II. a falešným vzdorocísařem Rudolfem na Moravském poli. Bitva vyhraná pro Rakousko pomocí zdivočelé kumánské jízdy, končí pro Přemysla Otakara II. zdrcující katastrofou a pro české země začne éra temna. V této době byl náš národ a Přemyslovci nejblíže ve své historii k pokoření Německa a jeho sražení do prachu, k získání moci nad německy mluvící říší do rukou českého krále. K tak velikému okamžiku se znova přiblížíme, až během vyhnání německých kolaborantů v roce 1946.

Přemysl Otakar II. je zabit v boji a země je předána Otu Braniborskému. Ten zemi drancuje, přivede naše bohaté království do chudoby, aby nakonec na trůn nastoupil Václav II., který je spíše po svém neurotickém dědovi Václavu I., než po svém otci.

Václavovo panování odrazí habsburskou agresi na stříbronosnou Kutnou Horu a pozvedne ekonomicky naši zem. Pro svého syna, jmenovce Václava, získává, ale taky ztrácí uherskou korunu. Ovšem trvaleji pro něho získá polskou korunu. Václav II. umírá ve věku pouhých 33 let na tuberkulózu a na trůn nastupuje Václav III., mladičký král český a polský, napravený, ale zanedlouho zavražděný Habsburky. Roku 1306 tak vymírá přemyslovská dynastie po meči a její krev je na germánských rukou.

Země je od této chvíle pod vládou cizáků. Nejprve drancující a nepřetržitě bankrotující Jan Lucemburský, ztrativší nárok na polský trůn, poté Karel IV., který zahajuje renesanci v Čechách, ale taky rozpoutává náboženský teror a perzekuce Židů, následuje neschopný Václav IV. a uchvatitel Zikmund. Země je po krátkou dobu osvobozena od cizího živlu Husity. Krátce před husitským povstáním se během bitvy u Grunwaldu daří polskolitevským vojskům za pomoci 3,000 českých vojáků porazit Řád německých rytířů a Svatou říši “římskou”. Touto bitvou je položen základ budoucí Polsko-litevské unie.

Od roku 1419, až do roku 1433 čeští husité s většími, či menšími úspěchy ničí křižácká vojska, germánské armády a katolíky. Husitská národně-osvobozenecká revoluce českých zemí končí, až se smrtí Jana Žižky z Trocnova a v důsledku vnitřních rozporů.

Po další stovky let, do roku 1618, je český národ opětovně pod vládou falešných vládců z cizích živlů. Vzácnou výjimkou je Jiří z Poděbrad, zvolený český král, který byl Čechem, dobrým správcem, ale i kompromisníkem a otcem myšlenky na sjednocení křesťanských států proti ničivé moci islámského Osmanského impéria. Tato myšlenka byla později znásilněna Evropskou unií.

Roku 1618 se český národ opětovně dostává do popředí dějin, když pod vládou fanatického katolíka Ferdinanda II. Habsburského, jsou mu upírána jeho práva. Toho roku čeští pánové povstávají a začínají vzpouru stavů proti Ferdinandovu režimu. Roku 1620 je povstání poraženo v bitvě na Bílé hoře, kdy se čeští vzbouřenci spoléhali na pomoc Západu. Již tehdy se ukázalo, že Západ Česku nikdy nepomůže, v tomto případě šlo o „zimního krále“ Fridricha Falckého. Nastala éra pobělohorská, kdy katolický teror, doprovázený germanizací, vedl k vyhnání statisíců českých intelektuálů, umělců a zručných lidí, kteří se klonili k protestantství. Germanizační režim, doprovázený masovými vraždami, násilným poněmčením našeho prostoru za vlády Ferdinanda II. byl daní, kterou český národ zaplatil za první národní obrození. Ovšem tento pokus vedl k Třicetileté válce, která srazila moc feudálů a samotných Habsburků. Třicetiletá válka, vykoupená krví českého národa, vedla k vzestupu buržoazie. Ač poražen v bitvě na Bílé hoře, český národ morálně zvítězil.

Nastává opět období stovek let rakouské nadvlády, které je krátce oslabeno revolucí roku 1848. Česká inteligence, jejíž představitelé dnes hrají hanebnou úlohu služebníků Velkoněmecké unie, tehdy zachránila český národ, českou kulturu a existenci české identity. Přetrval náš jazyk, který byl očištěn od germánského vlivu. František Palacký, Josef Kajetán Tyl, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Karel Havlíček Borovský a další vzdorovali germanizační reakci a absolutismu, aby zachovali naši existenci. Věčná snaha Germánů o poněmčení Čechů byla odražena i v tomto temném období našich moderních dějin.

Němci rozpoutávají První světovou válku, která osvobodí východní národy z germánského a ruského područí. Čeští vojáci musí sloužit v rakouskouherské armádě a jsou nasazeni do války proti svým srbským bratřím, ale dezertují, zejména na ruské frontě. Formuje se legie, která v bitvě u Zborova drtivě poráží rakouské vojsko, vzdor nedostatku zbraní, výcviku a výstroje, ale s obrovskou odvahou a láskou k českému národu a jeho představiteli, Tomáši Garrigue Masarykovi.

Roku 1918 se hroutí říše a na jejích troskách se rodí svobodná Československá republika. První republika, která musí už od svého počátku bojovat s Němci. Od počátku v zrozené republice Němci vyvolávají nepokoje. Armádě se daří zlomit německé povstání.

Roku 1933 se v důsledku ekonomické krize, kompromisnosti Versaillského míru a zbabělosti mocností, v důsledku vlastní podstaty expansionismu, chopí moci v Německu Adolf Hitler. O dva roky později sudetští Němci hlasují hromadně pro nacistickou partaj SdP, která vyhrává volby. Němci se chtějí trhnout, zapomínaje, že jsou hosty v našem domě. Roku 1938 nás opět zrazují “západní spojenci” i Edvard Beneš.

Místo toho bránit se Německu, třeba i za cenu mnoha mrtvých, ale pro uchování naší existence, byli jsme vydáni na pospas smrtelnému nepříteli. Národ určený k tomu držet Německo na uzdě byl vydán Německu. Potupa pro celý svět a pro náš národ, tím spíše, že morálka našich vojáků byla mnohem lepší, než morálka Němců. I kdybychom prohráli, Hitler a jeho armáda by za to sami zaplatili velikou cenu a celý svět by byl uvržen do hanby, stejné jako, když se titěrné Finsko vítězně ubránilo sovětské agresi.

Během Druhé světové války se podaří československému odboji velké vítězství. Likvidace Reinharda Heydricha zajistila znovuzrození naší republiky. Spolutvůrce holocaustu, jakož i hubitel českého národa, přítel Adolfa Hitlera, byl zlikvidován Čechoslováky.

Bylo to právě toto období, které pokřivilo charakter české elity. Tehdy, když kolaborantští novináři, umělci a intelektuálové v Národním divadle po likvidaci Heydricha hromadně přísahali věrnost Říši a tahle úlisnost a zkaženost pokračovala Antichartou a přetrvala, až do dnešních dní.

Roku 1945 byla Velkoněmecká říše rozdrcena. Tehdy se svět dopustil strašlivé chyby. Ignoroval podstatu německé mentality. Německo bylo sice rozděleno na dva státy, ale pro dobro celého světa mělo být Německo děleno, aspoň na 20 států. Čím více malých, navzájem se hašteřících německých států, tím lépe pro zbytek světa.

Po válce slavil český národ velký triumf. Tři milióny nepřátel vysídleny a pohraničí osvobozeno.

Současnost, aneb co se děje?

Roku 1989 padl komunistický režim, který v rámci boje proti Západu převzal národní sentiment. Do roku 1989 nebylo možné uvažovat o tom, že by Němci opět mohli ukrást naši půdu. Toho roku se, ale prezidentem Československa stal proněmecký pseudoumělec Wenzel Havel. Wenzel navrhoval „vrátit majetky“ Němcům, „vrátit občanství“ Němcům a podobně. Jeho osoba svatého Wenzela Havla, která se stala ikonou pro všechny pravdoláskaře, se snažila otupit podstatu českoslovanského odboje proti německému vlivu, snažila se nás opětovně germanizovat, a jak by si to přál pozdější ministr kultury Herman, učinit z nás další stát Germánie.

Havlova snaha sice neprošla, ale co prošlo, byl fakt, že se do našeho intelektuálního prostředí začal zasévat sentiment sebenenávisti, lásky k okupantům a „odpouštění“ Němcům za to, že zavraždili 70 tisíc českých Židů a dalších 150 tisíc Čechů zahynulo v důsledku jejich nadvlády. My jsme jich při odsunu zabili 10 tisíc, ale my jsme ti viníci všeho zla, Rudá armáda nás okupovala, Němci vlastně nic špatného neudělali a občas se k tomu přidávají i hlášky, o tom, že žádný holocaust nebyl a podobně. Tato relativizace dějin je nástrojem vládnoucí kliky, jejíž ostří tvoří především elity a politické neziskovky.

Germanizaci české politiky po roce 1989 lze rozdělit do dvou vln. První nastala s nástupem svatého Wenzela, jak již bylo výše uvedeno a trvala, jen krátce. Pár let. Druhá začala v druhé polovině 0. let 21. století. Tehdy začali proněmecké strany pomalu vystrkovat růžky, ve spolupráci se Sudetoněmeckým landsmanschaftem, organizací, kdysi založenou nacistickými zločinci. Už v roce 2004 se uvažovalo, že by se v roce 2005 konal sjezd Sudeťáků v Brně, na což ovšem, ještě nebyla doba. Dokonce i KDU-ČSL se tehdy postavila proti této myšlence. Posselt moc spěchal. Naopak, neziskovka Mládež pro interkulturní porozumění, dodnes existující a islámskou imigraci vítající, již tehdy věřila, že by se sjezd mohl v Brně konat.

Později do českého politického prostředí propašovali knížete, který se stal jejich vábničkou na voliče. Potom začali, ještě jako nevládní stranící, jezdit na sjezdy sudetských Němců. Mezi nimi i pozdější ministr školství Liška.

Až do pádu komunistického režimu, a zejména, až do počátku éry 21. století projevovala Spolková republika Německo malý zájem na podpoře vysídlenců. Teprve s nástupem zbabělých garnitur v Česku se začalo s podporou různých politických neziskovek, umělců a intelektuálů, proněmeckých elit a dalších.

Sudetští Němci v roce 2016 učinili falešné gesto. Vymazali ze stanov žádost o vrácení majetku a zrušení Benešových dekretů. Tento čin byl propagandou předkládán jako projev dobré vůle Němců, a že oni jsou ti hodní a my musíme přestat být ti zlý. No, ale já se ptám, proč by sudetští Němci měli mít tuto žádost ve svých stanovách, když se v Česku dostávají k moci elity, které jim ten majetek sami s největší radostí naservírují?

Nejde, ale jen o sudetské Němce. Problémů v podřízeném postavení Čech jako obnoveného protektorátu vůči Německu je mnohem více, a nejen politické, ale i ekonomické a vojenské, které zde uvedu.

Ekonomicky trpí Česká republika podobným problémem, kterým trpí surovinové ekonomiky, ale u nás je to vztaženo na zahraniční obchod, konkrétně export. Surovinové ekonomiky trpí závislostí na výkyvech cen svých surovin, nejčastěji ropy. Česká republika trpí závislostí na vývoji německé ekonomiky, protože třetina našeho exportu směřuje do Německa. Přestože dosud se německé hospodářství může zdát vysoce efektivní, a je nejsilnějším hospodářstvím Eurosvazu, neznamená to, že to tak bude navždy. Tím spíše, že do Německa přichází migrantské vlny a turecká zpravodajská služba, Saúdská Arábie a další islámské režimy věnují stamilióny na islamizaci Německa. Jakmile bude Německo islamizované, jeho ekonomika se zhroutí, tak jako ve většině islámských států, protože fungující ekonomika a islám jsou nekompatibilní.

Až německá ekonomika zkrachuje, až Německo spáchá sebevraždu, zničí to i českou ekonomiku, protože ta je závislá na jejich spotřebě. Export do ostatních zemí nebude schopen utáhnout ztrátu třetiny exportu do Německa. Česko je tak i ekonomickým vazalem Německa.

Problematika národní obrany proti Velkoněmecku skýtá určitý zvláštní prvek. Navzdory masivní vojenské převaze, kterou Německo má v současné době vůči České republice, a to po všech stránkách, vojenský útok Německa na českou státnost je v současné době nemožný a nežádoucí, a to i v případě, že by došlo k nastolení protiněmecky orientované vlády, a dokonce požadavku ze strany proněmeckých slouhů o vojenskou intervenci. Důvod je prostý. Příchod německých vojáků, po zkušenostech minulého století by vyvolal obrovský odpor, partyzánskou válku a řadu dalších problémů. Dokonce i Sovětský svaz při vpádu na naše území, nakonec odvolal východoněmecké jednotky, protože se obával, že by mohlo dojít k partyzánské válce.

V tomto ohledu má Německo určitou slabinu, protože jeho vstup na naše území by znamenal totální partyzánskou válku a občanský vzdor proti jeho silám. Na druhou stranu to neznamená, že si můžeme dovolit mít armádu v tak tristním stavu, ve kterém se nyní nachází. Je nutné výrazně zmenšit kvalitativní i kvantitativní rozdíly mezi německými a českými ozbrojenými silami. Rovněž už nesmí být dovoleno, aby bylo české vojenské velení a vojenské síly podřídit německému vojenskému velitelství, jako se to děje v současnosti.

 Budoucnost, aneb co dělat?

Pro český národ jsou pouze dvě alternativy budoucnosti. Buď se osvobodíme z německého vlivu a necháme Velkoněmeckou říši padnout samotnou do islamizace, chaosu a destrukce, nebo budeme zničeni spolu s nimi. Pro osvobození našeho národa a státu je nutné přijmout následující opatření:

  1. Navýšit export do ostatních zemí a stanovit pravidlo, že podíl exportu, u jednotlivých zemí, nikdy nepřesáhne 10% celkového objemu.
  2. Zavést clo na německé a rakouské výrobky, včetně exportního cla.
  3. Odmítnout jakoukoliv komunikaci s představiteli nepřátelských spolků a považovat je za extrémistické organizace.
  4. Všeobecný rozvoj ozbrojených sil, aby dosáhli kapacit a sil odpovídajících 50 a více % ozbrojených sil Spolkové republiky Německo. K podpoře a vyrovnání ozbrojených sil zavést všeobecnou domobranu.
  5. Ukončit příjem eurodotací.
  6. Vystoupit z Evropské unie.
  7. Aktivní účast ve východoevropské integraci při nepřetržitém přetrhávání vazeb na Německo a Rakousko.
  8. Ukončit zpravodajskou činnosti německých bezpečnostních služeb v ČR.
  9. Vzhledem k zrušení de-nacifikace po Druhé světové válce, označit současné Německo za pokračovatele Třetí říše a žádat rozpuštění na jednotlivé státy.

7. Republika.